Náměstí má novou "sochu"

Líbeznický výtvarník Miroslav Jakubčík instaloval v pátek 29. srpna 2014 do horní části Mírového náměstí abstraktní objekt s názvem "Vnitřní, vnější".

"Spíš ze srandy tomu říkám Fazole," doplňuje výtvarník. Návrh umístit na náměstí moderní plastiku obecní rada s radostí přijala. "Možná se to nemusí všem líbit, ale k veřejnému prostoru umělecká díla patří. Například proto, že jej oživí, že jej udělají zajímavější a krásnější a třeba také proto, že někoho mohou zdravě provokovat. Přál bych si, aby tohle všechno Fazole na náměstí splňovala," říká starosta obce Martin Kupka.

Kdo vlastně je Miroslav Jakubčík a co ho do Líbeznic přivedlo, co vyjadřuje nově instalovaný objekt na náměstí, to všechno odhaluje následující rozhovor.

Pocházíte ze Žiliny. Jak jste se vlastně ocitl v Čechách?

Do Čech mě přivedla studia. Moje první škola byla ve Velkých Opatovicích, kde jsem se vyučil formířem. Dále keramická průmyslovka v Bechyni a poté VŠUP v Praze. Při vysoké škole jsem založil hrnčířskou dílnu, vše fungovalo včetně hrnčířů a učňů, nebyl důvod se vracet na Slovensko.

Měl jste od malička jasno, že budete výtvarník?

Už na základní škole jsem učitelkám tvrdil, že chci být malířem. A moje učitelka mi zase tvrdila, že budu leda tak natěrač.

Můj děda byl hajný, ale celý život maloval, v podstatě denně. Jeho obrazy (nutno dodat velmi zdařilé) byly všude. Jeho dům byly vlastně jen uličky mezi obrazy. Táta začínal jako lesák, ale potřeba tvořit byla silnější a celý život se živil jako výtvarník. Zkrátka, bylo kde odezírat.

Co přesně obnáší řemeslo formíře?

Formíř je ten, kdo umí vyrobit formu. V případě tohoto oboru též podle výkresu vytvořit velkou nádobu či žardiniéru, třeba metr a půl velkou. Moc mě to bavilo.

Později jste absolvoval i VŠUP, kde jste studoval keramiku a porcelán. Čím vás tyto materiály přitahují?

Táta byl sochař - keramik, takže od něj se mi dobře myšlenkově startovalo. Velmi rychle mi ale došlo, že výtvarno či umění je daleko širší pojem. Keramika je pro mě ale pořád krásný materiál a rád se k ní vracím.

Kromě keramické plastiky, se věnujete také designu, malujete a tvoříte kovová a skleněná svítidla a navíc spolupracujete jako výtvarník i s filmovými tvůrci. To je pořádně široký záběr. Nebavilo by vás prostě zůstat u jednoho oboru?

Sám jste si odpověděl - nebavilo. Mimo to, všechny jmenované obory pramení z jednoho základu - tvůrčí činnosti. Je pravda, že když jsem takto "roztříštěný", o to méně se věnuji každému z těchto oborů. Ale už to tak prostě je. Každý si má organizovat práci tak, aby ho bavila a já to tak dělám.

Nechci vás trápit otázkou, která část tvorby je vám vlastně nejmilejší. Spíš bych se zeptal, jaký vztah k jednotlivým oblastem své práce máte?

V hlavě se mi míhají tvary a barvy. Jednou je z toho pohovka, jednou obraz nebo plastika. Když už v tom mám jasno, tak to zkrátka vytvořím. Žádný obor nenadřazuji, vše mě baví.

Hned několik Vašich plastik má podobu stylizované lidské hlavy. Co vás na tomto motivu přitahuje?

Je to základní znak, "logotyp". Dá se tím hodně vyjádřit a každý to chápe. Vytvoříte náladu, sdělení... Je to jednoduše čitelné.

Živobytí umělce nebylo nikdy úplně jednoduché. V postmoderní době je ale ještě složitější oslovovat širší skupinu příjemců nebo konzumentů, jak by se slušelo říct soudobým jazykem. Jak je pro Vás důležité, aby vaši práci někdo viděl?

S tím mám trochu problém. Nebaví mě se prezentovat; jsem dost introvert a společnost až tak moc nepotřebuji. S tím souvisí, že moc nevystavuji. Situace spíš vyplynou samy a práce ke mně pozvolna přichází.

Je možné se dnes výtvarným uměním živit?

Živit možná, uživit asi ne. Ani já, ani moje partnerka Petra neděláme pouze umění, to bychom asi živořili. Děláme často práce na zakázku, byť pracujeme výtvarně. Volné umění je vlastně taková třešinka na dortu, sváteční čas a vnitřní potěšení.

Může se laik vůbec orientovat v tom, co je dnes výtvarné umění?

Určitě může. V první řadě se tím musí začít zabývat, aby získal přehled, a pak je příjemnou nástavbou probudit svůj přirozený lidský cit. Umělecká díla se mohou líbit, nebo ne, každý jsme jiný a máme jiný vkus, ale je dobré o tom něco vědět. Zbrklé úvahy jsou k ničemu.

Na líbeznickém náměstí nově vystavujete Fazoli. Jak tento abstraktní objekt vznikl? Má něco vyjadřovat, nebo je to prostě jen takový hezký a zajímavý abstraktní tvar?

Fazolí to nazývám interně, spíš ze srandy. Na společné sochařské výstavě na zámku v Roztokách (pro kterou byl objekt vytvořen) se to jmenovalo "Vnitřní, vnější". Šlo mi o to vytvořit do jednoho tvaru další, vnitřní tvar či prostor. Stačí nakouknout dovnitř. Abstrakce je krásný mezinárodní jazyk, esperanto jiného druhu. Sdělení prostupující napříč společnostmi. Je fajn, když to diváci občas pochopí, a nebo když to v nich vyvolá příjemný pocit. O to jde asi nejvíc, žádná složitá filozofie. Jenom prostá radost.

Jak je to vlastně ve vašich dílech s obsahem. Jde i o něj, nebo je to více hra s tvarem, barvou a hmotou?

Dobrá otázka. Obsah a forma by měly žít v symbióze. Když uděláte jen dekorativní věc, je to trochu nuda. Když se pokusíte o "angažované umění" a rýpnete si do politiky nebo společnosti, je to zajímavější, ale z mého pohledu to už často není výtvarná věc. Společnost a její témata mě nikdy nepřitahovaly tolik jako něco, co je pod povrchem, skryté a přitom působící.

Společnost se mění a témata v ní jsou pomíjivá. Je to vlastně rychlá a účinná cesta, jak dát o sobě vědět. Když chce někdo zapůsobit, ať se tím zabývá; není to však moje cesta.

Líbeznicím jste Fazoli zapůjčil. Jak dlouho se na náměstí zdrží?

Líbeznicím jsem Fazoli nepůjčil, ale daroval a zůstane tak dlouho, jak budete chtít. Nebo než ji nějaký vandal rozbije...

To se, doufám, nestane. Trávíte dovolené na moři, ale ne jen tak na pláži. Jste prý nadšený jachtař. Jak přijde suchozemec k takové zálibě?

Na loďkách jezdím od svých šesti let. V patnácti letech jsem byl poprvé mistrem Slovenska ve windsurfingu, pak ještě několikrát a na vysoké škole jsem vyhrál republikové závody. Od surfu jsem přirozeným vývojem přešel na větší lodě a na moře. A to co tam děláme, bych dovolenou nenazýval. Založil jsem jachetní tým, ve kterém jezdí i moje partnerka, dnes už nepostradatelná na palubě. Ročně jedeme zhruba 6-8 závodů, zpravidla delší a náročnější offshore. K naší velké radosti i často vyhráváme (www.sabresailing.cz).

Proč jste si vlastně pro stavbu krásného rodinného domu vybral Líbeznice? Co vás sem přivedlo?

Tak trochu osud. Nejprve jsem bydlel v Měšicích, po rozvodu s mojí první ženou jsem krátce žil ve svém ateliéru ve Sluhách. Když jsem potkal Petru, došlo nám, že starému domečku žádná přestavba nepomůže a je potřeba začít od nuly. Rozhodli jsme se postavit v Líbeznicích dům. Návrh na dům jsem si dělal ještě před tím, než jsem Petru potkal. I ji architektura moc baví, takže do toho vstoupila se spoustou praktických nápadů a úprav. Stavba pro nás byla velká zábava a vše klaplo na "první dobrou".

Co by se okem výtvarníka mělo v Líbeznicích změnit?

Náves má ještě rezervu. Divadlo kouzel, které mám rád a jsem rád, že tady je, by mohlo na fasádě pobrat víc estetiky a střídmosti, ale to ovlivnit asi nejde. Jsem upřímně zvědavý na rekonstrukci Domu služeb a zdravotního střediska - dalších objektů, kde byla fasáda slabší stránkou. Co je ale podstatné, obecní úřad šlape jako hodinky, to vás musím pochválit. V principu obce jsou o lidech a ne o počtu stromků. Lidi jsou tady fajn a to je podstatné. Vždy, když přijíždím od Zdib do Líbeznic, přesně v ose kostela zasazeného do krajiny, pokaždé si pomyslím, že jsem rád, že bydlím právě tady.

Kromě líbeznického náměstí, kde je možné si vaše díla prohlédnout?

Nejvíce napoví moje webové stránky  www.jakubcik.cz, www.setdecorations.com, www.jakubcik.com